.

Andorské peklo

Výlet do Francie a Španělska měl za cíl navštívit jeden z nejmenších států Evropy. Andorra je velká asi jako Praha a vyhlášená jako vysokohorský nákupní ráj. Měl jsem za cíl se zúčastnit závodu Spartan race Ultra v prostředí úchvatných Pyrenejí. V den závodu ranní vstávání v šest hodin, ale člověk stejně ani pořádně nespal. Žádná snídaně, protože žaludek odmítal. Tak jen nějakou tekutou výživu. V místě závodu vysokohorský lyžařský areál Grau Roig v regionu Encamp. Na startu se zdržuji jen v autě, protože jsou venku kousavé 3 stupně. Nechce se svlékat z vyhřátého do závodního. Vyrážím se převlékat až chvilku před danou hodinou a skrývám klíč od vozu do batůžku. Počkám až se borci seřadí na startovní roštu. Prochází přes kontrolu povinné výbavy (čelovka, stříbrná deka, píšťalka...) Dvě minuty před startem se na mě dostala řada. Traťový komisař říká, že nemám čelenku s číslem a byl neoblomný i když jsem to zkoušel. Takže sprintem k autu asi 500 metrů daleko. Nebylo to zrovna po rovině. Když jsem zpět tak už všichni utekli, ale vidím v dáce ještě posledního.

Kdo zná Sparťana ví, že organizátoři často chtějí začít sjezdovkou. Tak se dostáváme z 1.961 až na 2.535 metrů. Žádný větší závod. Jednak to v 30° stoupání ani není možné a jednak je tu řídký vzduch. Pocit jako těsně před omdlením s rychlejším dýcháním. Když se dostanete poprvé nahoru, sil je ještě dost a zbyla nálada na selfie. Pak se pochopitelně klesá do základního tábora. aby jste mohli vzápětí zase stoupat sjezdovkou nahoru. Docela likvidační plánování tratě. Celý závod měl průměrné! stoupání 12 – 15° a o rovinkách jsme si mohli nechat zdát. Protože jsme loudové, tak se k nám připojují závodníci z kategorie Beast, ze své kratší trati a vesele nás předbíhají. To už máme za sebou přelézání zdí, ručkování nízko nad zemí a například procházka se svázanými nohama s pytlem na zádech. V podstatě jsou překážky za odměnu, člověk si snad i odpočine. Nemusí dělat, že běží. Za trest bylo vlézt do pasu do prudké horské bystřiny. Nestudilo to, ale vysloveně bolelo. Ručkování a multiring byla taková exhibice pro diváky, čerstvé ruce zvládají všechno snadno až se divím. Zabít seno oštěpem se mi podařilo a potom ještě dvakrát později. Po nějakém dalším běhu po kopcích a velkých kamenech skrz přírodní rezervaci jsme se dostali do vedlejšího údolí. Psychiku tu nahlodal pohled z dolíku na tři strany kde po každém kopci lezli Sparťani. V dálce maličcí jako mravenci. Na prvním kopci jsme dostali broušenou cihlu, ztracené bednění. Lehkou, měla odhadem 7 kilo. Měla se vytáhnout nahoru na sjezdovku, tak člověk jde, hledí si svýho, přemýšlí o všem možném. Nějak se to prostě odtrpí. Cestou nahoru vidím jak sbíhají borci, co už nahoře byli a vrací cihlu na start. Závidím jim, kde jsou a těším se tam, už jen kousek nahoru a začnu se vracet. Kousek se jde sněhem a pak posledních 100 metrů po čtyřech. Po třech s cihlou tedy. Nahoře dostanete barevnou gumičku na ruku jako důkaz, že jsem tam byl. Horší bylo, že ukazoval pokračování mírným stoupáním k vrcholové chatě. Ta se obejde a ejhle, trasa pokračuje na druhou stranu kopce dolů. Už to tedy není tak prudké. Zase nahoru a zase dolů odevzdat. Pozitivní bylo, že se na cihle dalo obstojně sedět, jen při nošení řezala. Dobrovolník tvrdil, že to jsou celkem 3 km.

Na druhém kopci jsme dostali řetěz co by utáhl dva bagry najednou. Asi tak 70 kg a měl se vynést sjezdovkou, ale jen do půlky a zase dolů. Tlačí, klouže a není můj kamarád. Třetí kopec byla zase pořádná! sjezdovka. Taková nepříjemně štěrková a přímá, že člověk vidí co ho čeká. Ta nám dovolila opustit údolí. Noha střídá nohu a o běhu se nedá vůbec mluvit. Říkám si, že to celé nedám kvůli časovému limitu. Pak se otevřel výhled na festivalovou arénu pod námi. Tak jsem se zapřel, dopřál bolavému kolenu a vysloveně se těšil na konec. Chvilku stojím a koukám kudy vede trasa, už to jistě bude jen kousek a pár překážek v cíli pro diváky. Dolů už sakra bolí kolena, ale nasazuji i vyšší tempo z kopce k cíli. Vidina konce utrpení vyškrábla trochu sil. Dole vidím slečnu s nůžkami, která by mi ustřihla čip, kdybych nesplnil časový limit. Pustila mě a já dostávám banán.

Nevěřícně si sedám na prdel s tupým výrazem při pohledu na ceduli „tudy do druhého kola“! (Předchozí den jsem řídil stovky kilometrů a na „povinný“ briefing jsme dorazili 4 minuty po skončení. Tak jsem vůbec nevěděl do čeho jdu.) Chvilku odpočinku a pořád tomu nevěřím. Jako opravdu jsem se cítil podvedený a na konci svých sil. Do druhého kola se vysloveně šlo a jen občas vyklusávalo. Naštěstí už vynechali ty dvě úvodní sjezdovky a tak mě po sérii překážek pro diváky nasměrovali do údolí (s nošením cihly a řetězu). Tak si zcela vážně opakuji, že jestli se bude 3 kilometry nosit cihla, že to vzdávám. Vedli nás několikrát ještě řekou, která vás při překonávání chce za každou cenu vzít s sebou. Závodníci si napínali lano a navzájem se drželi. Přibehnout tam sám, tak docela nebezpečné. Voda byla stále stejně ledová, ale už to bylo i takové příjemné, regenerující. Potkávám řadu závodníků v křečích a slyšel jsem několikrát záchranku. Abych to zkrátil, tak bylo pár nových překážek a cihla se už nenosila. Děkuji. Řetěz se tedy nosil, ale nějak se to zázračně dokončilo. Následovala stará známá pořádná! sjezdovka. Plazila se hodně hodně dlouho. Dneska už podruhé seběh do festivalové arény a člověk si v duchu říká, že teď už to musí dát, už se vidí s medailí.

Jak bylo přes poledne vedro, tak zase padla vlezlá zima a přes vrcholky se valí mraky. Přišla další rána a další pocit, že to tentokrát ani náhodou nevyjde. Psychika znovu pracuje. Odpočívám si na kameni a koukám, jak se stmívá. Závodníci jsou skvělí. Ptají se, jestli je všechno v pohodě. Já jsem ale zlomený. Už zcela vyčerpaný jsem vydal všechno, co ve mně ještě bylo. zásoby jsou pryč a koukám v hnusné zimě a po tmě před desátou večer na světýlka na protějším kopci. Došlo mi, že ještě není konec, ještě jsou tu překážky v údolí pro diváky. Pak se ale zase trasa vzdaluje po sjezdovce a vede po vrcholu. Teprve pak zpět dolů ke šplhu po laně. Ještě další smyčka pryč do půlky sjezdovky a teprve pod ostnatý drát a do cíle. Tohle bylo peklo a šouráním jsem to nechápu jak urazil.

Smutné a demotivující je teď večer koukat na závodníky, jak prochází kolem překážek a napříč přes sjezdovku. O to veselejší bylo, když v cíli ustřihnou čip. Čekám frontu o třech lidech a došlo mi to. Když slečna za tabletem jednoho z nich zkontrolovala, řekla mu "promiň neudělal"! Náhodně na vrcholech jsme dostávali barevné gumičky dokazující, že jsme nepodváděli. Pak tu ale ještě bylo 10 check pointů, které se on-line hlásili do počítače. Po zadání startovního čísla si slečna v cíli zkontrolovala, že jsem je prošel. Dost mi zatrnulo, jestli jsem něco nevynechal, ale dobrý. Hodila mi zabalenou medaili, ale já byl nadmíru spokojený a koukal už jenom vypadnout na hotel. Andorra je celá ve strašném kopci, takže i deset kilometrů, v noci, autem domů a po takovém výkonu bylo řekl bych nezodpovědné. Horká hotelová sprcha v šatech. Nepovedený pokus sníst první pevné jídlo za celý den, ale chtěl jsem už jen padnout do postele.

Oficiální číslo je 50,6 km, průměrná nadmořská výška 2.250 m, převýšení souhrnné 3.835 m, sklon největší 39,3% a sklon průměrný 14,8%. Celkový čas 13:58:40. A teď to neuvěřitelné, celkový součet trestných angličáků jsem měl v závodě 0! Celkové umístění 64 mě potěšilo, ale stačilo by mi to dokončit i jako poslední.

.