Půlnoční mrazivý porod vikinga sekerou napřed

V prosinci 2018, od Miroslav Nýdl

Předem musím říct, že tenhle zážitek je nepřenositelný. Nedají se ani popsat pocity a hromady zážitků. Natož výhled na magickou krajinu a na oceán z vrcholu sopky. Je to moje 20. navštívená země světa, ale určitě jedna z nejhezčích a rád pojedu znovu za poznáváním. Nevím jestli bych se vypravil někdy sám od sebe. Ještě v prosinci s teplotami pod nulou. Když vás ale pozvou na mistrovství světa. Nedá se jen tak přihlásit. To se neodmítá, kdybych se měl jen podívat co všechno poskytnou, jak trať postaví, jaké úchylárny vymyslí :-D. Pozvali kolem 200 nejlepších ze světa. Tři z ČR. Stejně letenku platím sám, ale na ubytování ušetřím, bude se běhat 24 hodin v kuse :-D Nepřipadám si jako elita, jen jsem každý rok uběhl obtížnost ultra. Když je můj standard 2 ultra závody ročně, asi jsem na sebe upozornil.

Cesta tam

Sedmý den v měsíci prosinci 2018 mě už svrbějí nohy, jak jsem týden poctivě regeneroval a nic nedělal. Byl to den, kdy se konečně odjíždí hned brzo ráno. Protože cesta do Polska by měla být 4,5 hodiny. Do Polska z jednoduchého důvodu. Nemáme rádi pražské letiště. Upřímně, z Polska je to přímý let a daleko levnější. V plánu je také návštěva krásné Vratislavi, ale nakonec se cesta protáhne. Jsme rádi, že máme časovou rezervu. Letiště je to menší a není tak hektické. Už doma jsem si zaplatil parkování asi za 3 stovky. Našel jsem místo, které bylo hned první od termínálu, asi dobrá karma. Blíže už je jen VIP parkoviště za dvojnásobek. Plné Mercedesů apod. asi letušek. Povinný nákup magnetky na ledničku, odbavené kufry a hned je volněji. Tedy jen do doby než vás vysvlíknou četníci a prostudují všechny osobní věci. Já jsem samozřejmě označen za podezřelého a podstupuji test na přítomnost drog. A co by jste řekli? Nic nenašel, jedu sportovat a neberu přeci, ale třeba si myslí, že vozím. Potom už je to zevlování po hale. V bistru předražený hamburger. Hladový nechávám třetinu... jak je to dobrý. Nástup do lowcost letadla tunelem vysloveně potěšil. V letadle polovina lidí. Kdo by taky chtěl letět na dovolenou v prosinci, že. Hodně lidí si lehá přes tři sedačky. Osobně jsem si udělal rekord ve čtení palubního reklamního časopisu o cestování. Vystačil mi na tři hodiny, opravdu. Celý let byl pod 4 hodiny. Zbytek času jsem zabil čajem za tři € a studováním, co dělat při přistání v oceánu. Hladké přistání v Rekjaviku [Rekjavík] a změna času o mínus hodinu. Člověk, co často nelétá, by nejraději políbil zem. Chvilku hledáme shufflebus a už jedeme k autopůjčovně. Paní má naučené fráze a vysvětluje, co můžeme a nemůžeme. Asi zase zafungovalo moje osobní kouzlo. Místo trapné Toyota Aygo dostáváme pěknou Kia Rio v plné palbě. Vestavěná navigace hned nastavena na slovanské jazyky a nastaven cíl 90 km daleko. Auto zánovní, ale trochu hlučné. Hned vám prozradím, co jsem se dozvěděl až pár hodin před vrácením - pneumatiky mají nastřílené hřeby. Na Islandu klasika. Krásné skoro dálnice a hladké rychlostní silnice. Věděl jsem, že mají elektřinu zadarmo. Šokuje vás ale, jak toho využívají. Domy rozsvícené a obalené vánočními řetězy. Celé silnice lemují řady lamp a co mě dostalo bylo osvětlení silnice zespodu mostů. V ubytování na nás nikdo nečeká a po telefonu dostáváme kód k hlavním dveřím a ke krabičce s klíčem od pokoje. Malý, čistý a dostatečný na přenocování. Venku se zvedá silý vítr. Přes zavřené okno lomcuje záclonou. Topení naštěstí reaguje velice dobře. Asi nikoho nepřekvapí, že vytápění je zdarma pomocí termální energie. Z Islandu jsme po tmě neviděli vůbec nic, ale spokojenost je veliká. Všechno klaplo bez zaváhání.

Zážitky z Islandu

Ráno člověk vstává podle svých biologických hodin. I když za oknem je ještě černá noc. Dneska bude 20 hodin noc :-). Rozednívá se až v deset. Oblékám si závodní věci. Na nohy zimní legíny, přes ně trekové kalhoty a na nohy své úžasné boty na zimní běh. Zimní boty kvůli teplu se ukázaly celkem k ničemu, ale alespoň drží kotník. Nemít nastřílené hřeby, tak je tenhle závod na ledu sebevzažda. Nahoru funkční nátělník, teplejší trikomikina a bunda. Rukavice a čepice. Naložím si kufr věcmi, co se mohou hodit při závodu. Strava, náhradní oblečení a léčiva. Pak už odchod na shufflebus co zajistil Spartan. Jezdí to 1500 metrů ke startu. Už cestou je hnusná kousavá zima a nasazuji kapuci. Na místě je připravena obří nafukovací a vytápěná hala. I s možností přespat, jakože cožéé? Na registraci si vyslechnu plno keců, že jsem nebyl na "povinném" brífinku. Podepíšu jím papír, že tady určitě umřu a za to dostanu slušivou reflexní vestu s egoistickým nápisem ELITA a silikonové hodinky s čipem. Předzávodní fotografie, jak vypadám nepoškozený. Hodně hledání, jak to tady funguje a kde je co. V zóně, kde už mohou jen závodníci si hledám volné lehátko a místo na stole. Koukám, že tam máme studenou a teplou vodu, něco k zakousnutí. Jsem vyhozen, že tam nepatřím! Elita má za touto zónou svojí skromnější zónu. Vlastně jenom vyhraněnou plochu bez ničeho. Sedám na zem a probírám si věci do prvního kola. Otevřu si první nealko pivko. Do camelbagu nějakou výživu, iontový nápoj a povinnou píšťalku, tři světla a záchrannou plachtu. V zóně slyším češtinu a tak se seznamuji s Radkem Paďourem. To je ten, co krátce před tím vyhrál Ultra ve Valče. Říká, že jsme tam asi tři Češi a support tým.

Uvítací ceremoniál

Před začátkem ceremoniálu dostávám čestou funkci vlajkonoše. Je tu asi 20 národů. Při čekání je vedle mě komunikativní Chorvat, co umí trochu česky a mluvím s tlumočníkem jediného zástupce Číny. Nastupujeme s vlajkami mezi jeviště a nadržené závodníky. Proslov, poděkování všem bohům od vikingského páru v islandštině s přípitkem. Za tradičním islandským Huh! jezdí mráz po zádech (kdo nezná tak třeba tady). Vybíháme s vlajkami ven, ale hned pokyn je srolovat, protože to v silném větru dlouho nevydrží. Řadíme se na start a je to tělo na tělo, nervozita by se dala krájet. Vystupuje před nás vedoucí závodu s krátkým proslovem a nějaké islandská žena s proslovem. Pak spartský bojovník s proslovem, který dost urychlil, protože po schození pláště před námi stojí jen v helmě a bederní roušce. Následuje hymna USA a hymna Islandu.

V poledne je odstartováno na úvodních propagačních 5 kilometrů po blízkém městě Hveragerdi, to celé leží pod 50 metrů nad hladinou moře. V tomto rozběhu se závodníci řadí podle svých sil. Docela dost trpím a vždycky se stydím, když mě předbíhá někdo z age nebo open závodníků. Na konci následuje letmý start do prvního kola.

Start závodu

Jsme vedeni po štěrkové cestě a nikdo asi nechápe, že se před námi ostře zvedá několik sopek. Ta s kterou se seznamujeme vícekrát důvěrně je Grensdalur s nadmořskou výškou 497 metrů nad mořem. Podíval jsem se po laně přes zamrzlé skály nahoru 5x, nic vyššího jsem kolem sebe neviděl, ale kdo ví jestli jsem byl až na vrcholu... Dolů po ledu to byla sebevražedná sranda. Běží se po provizorním můstku z palet přes termální říčku Varma. O něco výš jsou dokonce lázně s celoročním koupáním, turisti asi zbožňují fotku jak se koupou na Islandu v termální říčce Varma a okolo sníh.

Bohužel všude okolo a ve velké části závodu jsou bahnité mokřady. Můžete se snažit sebevíc, ale občas zapluje noha po kotník do ledového bahna... Pak se přelézá trubka volně zavěšená 120 cm nad zemí, sranda. Leze se do bahnitého kopce a zase do kopce. Pak čeká další trám zavěšený 150 cm vysoko. Klasika, jedna z nejlehčích překážek vůbec. Do země jsem přijížděl s představou, že tu nejsou hory a je to v podstatě placka. To byl dojem do té doby než nás hnali na zasněženou skalní stěnu. Začíná stoupání po sněhu, nohy se krásně boří do vrstvy zledovatělého sněhu. Stoupáme ve frontě stejným tempem. O vzrušení není nouze a tak se svah stává kolmějším a kameny jsou velikosti malého auta. Tady to není žádná sranda. Volím kroky velice pečlivě a kolikrát je i přehodnotím. Tady jednou uklouznout a je po mě, možná s sebou vezmu i tři další. Pak to začne být ještě lepší. Vrstva sněhu se zvětšuje a svah se stává tak příkrým, že ho není možné vylézt bez hazardování. Organizátoři jsou ale dobráci a jsou připravná lana. Polovina váhy na laně a polovina na nohou. S lanem je ale lepší pocit než o něco níže bez něj. Lana nás zavedou před hranu kopce, kde se chodí uličkama na šířku ramen. Navátého sněhu až nad hlavu. Pak se to otevře. Dostáváme se na náhorní plošinu. Ta je zase bez jen s velice nízkou vrstvou rozfoukaného sněhu. Dechberoucí výhled na Hveragerdi a oceán. Na vrcholech to docela fouká, mají tu orkán s nárazy větru 160 km/h. Běhěm celého závodu si střídavě nasazuji a sundavám kapuci, ale tady nahoře ještě držím rukavici u levé tváře, aby se led nedostával do obličeje. Za námi asi 400 metrový sráz a možná něco přes kilometr z celého závodu (prvních 5 km městem nepočítám). Hřebenový běh je celkem po rovině a zajímavý jen tím bičováním větrem. Myslím, že jsem tam viděl někoho stanovat.

Malý výběh, seběh a kličkování na menší vrstvě sněhu nás přivádí k šílenému místu. Hrana kopce a hladký sešup dolů bez záchytných bodů. V prvním kole se ale šlape do sněhu a boty celkem dobře zastavují. Vyhledáváte pod sněhem trsy trávy. Jen občas někdo hodí záda a popojede po prdeli deset metrů. Kolmí svah pokračuje mezi stromy. Ty jsou na Islandu vzácné, tak nás s nimi chtěli seznámit. Klikatá stezka mezi stromy kde je sráz pořád stejně prudký tvořený uklouzanou vrstvou ledu. Stromů je možné se přidržovat a jsou mezi nimi dobrosrdečně natažená i lana. Vybíháme z lesa do prvního hnízda překážek. Za sebou máme jen dvě stvořené člověkem a hlášeno je celkem 25 na kolo. Začíná se nošením 27 kilového pytle s pískem terénem. Později během noci pytle mrazem drží tvar a jsou spíše kamenem. Potom Olympus (lehce nakloněná hladká stěna s úchyty, řetízky a dírami). Trochu se trápím, ale dávám to. Potom je za úkol odnést dva kusy čistého ledu s úchyty o pět metrů dál a zase zpět. Zamrazili dovnitř světýlko. Extra snadné. Jen kousek běhu a je tu Bender. Ten docela zvládám, jen seskok je celkem z výšky a vždycky je to prda pro klouby. Těsně vedle je plazení se pod ostnatým drátem, středně dlouhé. Je tak vysoko, že je někde možné být na kolenou a loktech. Kousek zajímavého běhu mezi skleníky s rajčaty a banány a je tu šplhání po horizontálním laně (Alpský traverz). Hned za ním se leze po vertikálním laně. Následuje nošení uzavřeného předem připraveného kýble se štěrkem. Je to lepší než když si ho při závodu musíte samo naplnit, je to férovější. Kýbl nesmí nad ramena a je u toho borec dobrovolník, který to na lidi pořád charizmaticky řve. Nevím kolik může mít štěrku, asi 40 kg. V prvním kole to byla rána pro mojí psychiku. Nešlo mi to. Trpím, dělám přestávky, střídám pozice blbého hladkého plastu. Nedá se pořádně uchopit. Trocha běhu, pak snadná, ale vysoká kargo síť a zase Bender (ten stejný jako před tím, jen z druhé strany). Následují Atlasovo kameny. Řekněme 50 kg, ale nedají se moc dobře chytit a v dalších kolech jsou zledovatělé. Mé oblíbené ručkování přes kruhy, takže exhibice. Všechno tohle bylo jen na úseku jednoho nebo dvou kilometrů. Hodně velká nálož najenou.

Běh nebo chůze přes potůčky, mokřady, lávové kameny nás přivádí k dalšímu nošení pytlů. Tentokrát strmější okruh na úpatí. Následuje etapa hodně o běhání. Je to celkem po rovině a překážkami jsou jen kameny, mokřady, říčky a vůbec islandská příroda. Taková menší vsuvka jsou dvě překážky vedle sebe. Ručkování na Twistru a hod oštěpem. V prvním kole se trefuji. Další běhání, menší kopeček a běh. Přelézt stěnu (která je jen z prken, aby jí neodnesl vítr) a už se vracíme do festivalové zóny. Celkem je to 11 kilometrů (oficiální údaj, počítáno bez překážek). Před cílem je několik překážek pro diváky. Táhnou se na řetězu dva pytle cementu v lavoru po rovině a zpátky se přitáhnou provazem. Potom se na laně vytáhne pytel do výšky a spustí dolů. Třetí překážka pro diváky je vylézt po síti na dva kontejnery a pak zase dolů. Tady už je místo, kde elita dělá angličáky. Neděláme je jako ostatní na překážkách. Nosíme si s sebou kartičku na které nám vyznačí když uděláme povinnou překážku. Za nezdařené překážky se angličákuje až na konci kola pod dohledem dobrovolníků a kamery. První kolo mám bez zaváhání a tak se jen protahuji přes borce co dělají trest. Poslední překážkou je ručkování po tyčích a konec kola. Na konci se můžete rozhodnout jestli proběhnout cílem (když už máte potřebné kilometry), do dalšího kola a nebo do stanu se zázemím. Ve stanu máte maximálně hodinu, jinak vyloučení bez ničeho.

Vcházím do stanu (transition area) a sedám si ke svým věcem. Jeden toustový chleba se sýrem a šunkou, mandle a mrkev. Za dvacet minut (borci na prvních místech tam tráví třeba jen desítky vteřin) vyrážím do dalšího kola. To začíná taháním pneumatiky od traktoru. Ta zadní, velká :-D Posunout o pět metrů dál a zase zpět. Je to vždycky rozkročení a cuknutí vší silou... o 15 centimetrů. Rozkročení a cuknutím si hodíte gumu na nárt. Cuknete a nic se nestane, protože vás zastaví drn. Pak už je další kolo. Stejné jako jsem popisoval to první. Jen ve druhém kole už je cesta nahoru na horu hezky ušlapaná a ze sněhu se uklouzala souvislý led. Druhé kolo už se stmívá a po první třetině už jedině s čelovkou. Chápete, že se startovalo v poledne!?! Trať je velice pěkně značená zelenými LED lampičkami každých asi 10 metrů. Při pohledu z vrcholů je to magický pohled na zelené mravenčí cestičky krajinou. Nahoře je vůbec krásný výhled na rozsvícené město a další města v pozadí. Zajímavější je cesta z hory dolů. Ta se časem stává ledovou skluzavkou. Je to ale tak prudké, že uklouznout se nesmí. Během vteřiny se to rozjede a rozbijete se o strom 50 metrů níže. Ve druhém kole mám nějak protažené svaly a překážky jsou snadněji. Samozřejmě jen kbelík se šterkem je neskutečný opruz. Bohužel házení oštěpem je už prokleté a další kola se už netrefím ani jednou (tma, silný vítr, cíl je dál a výš). Po druhém kole jsem ve stanu zase okolo 20 minut. Zdraví drží a jen stále smrkám, po závodnicku všude okolo. Intimní partie jsou odřené. To se částečně vyřešilo vazelínou. Šaty nestřídám, když ty současné fungují a mám komfortní pocit. Z toho jsem měl před závodem největší strach. V Čechách jsem se ve stejných hadrech potil.

Třetí kolo už v hluboké noci, na hřebenech se zvedá prudký vítr. I když je teplota okolo -3° pocitově (windchill) je to -10°. Na překážkách je více srandy. Mě síla dochází a vítr sílí. Třeba na kruzích to se mnou točí a trávím na nich zavěšený dvojnásobek času. Stezky jsou více vyšlapané, mokřady rozryté. Nohy jsou ledové z trvale mokrých bot, bojím se omrzlin. Na konci mého třetího kola sedím ve stanu a popíjím nealko pivo. Dobíhá borec co dal 4 kola a už proběhl cílem. Čtyři kola jsou akorát 30 mil a stačí to tedy na Ultra medaily. Mažu si koleno mastí proti bolesti a nasazuji ortézu pro zpevnění. Bolest na konci kola se stupňovala.

Hned po startu 4. kola na mě čekají dva organizátoři u trati. Že jako kontrola povinné výbavy (dvě světla, píšťaku, stříbrnou deku proti zmrznutí...). Naštestí všechno mám . Jinak je trestem 16 km, které se nepočítají do závodu. Teď si nevzpomenu co všechno se stalo během kola, ale asi nic extra. Stejné překážky. Kýbl už byl i nějak o kapku lepší i když to nošení trvalo stejně dlouho. Celou dobu jsem myslel na to, že teď už to určitě dám. Síly jsou menší, ale u horní poloviny si nemohu stěžovat na nějaké úplné vyčerpání. Hodně se hlásí kolena, že už toho mají dost. Snažím se do sebe dostat kapsičku s výživou, ale tělo to razantně nepřijímá. Každé polknutí ihned zvracím. Od teď už nemohu jíst, takže ani doplňit potřebnou energii. Na konci kola udělám ručkování po tyčích, ale dost vtipně. Několikrát mi nestačí stisk v levé ruce, že se sotva udržím jen na několika prstech. Mám tři metry do cíle, kam si mohu dojít pro medaily. Dřepím na bobku před cílem a pere se to ve mě. Emoce, únava... už to utrpení mohu ukončit, je to neskutečně lákavé. Dobrovolník to vidí a jde za mnou. Jakože se nemusím rozhodnout hned, že mám možnost strávit hodinu ve stanu a potom buď do cíle nebo do dalšího kola. Odpočívám ve stanu 55 minut a odpočinutý na to koukám už jinak. Času do poledního konce závodu mám ještě dost. Zvolím pomalé tempo.

Vyrážím do 5. kola. Je to velice rozvážné. Už v prvním kopci si nadávám, co jsem to udělal! Jenže to nejde vzít zpět. Všechno nebo nic. Musím se pochlubit, zase mě z překážek dostal jenom oštěp. Vždycky to letělo dobře, ale kousek doleva nebo dva metry doprava. Jednou jsem taky panáka vzal oštěpem naplocho. V jiných závodech mám úspěšnost 75%, kterou jsem si tedy teď hodně zhoršil. V pátém kole už na trati bylo o poznání méně závodníků a jen občas se kolem mě prohnal nějaký chrt, který měl jistě již své 8 nebo 9 kolo. O běhu se nedá vůbec mluvit. Nezastavuji, jdu rychlou chůzí. Před stanem mám vytáhnout pytel na laně, ale už mi nejdou zavřít prsty do pěsti. Dlaně jsou spálené od toho věčného tahání nějakých lan a plné takových tvrdých hlubokých mozolů. Nakonec to nějak vyšlo, chytit, namotat na ruku a vahou těla padnout k zemi... Udělám si trestné angličáky, jen za jednu překážku naštěstí. Tak strašně mě nebaví. Mám desítky vteřin na jednoho. Poslední překážka je ručkování a opět stojím před cílem. Jsem na 34. místě mězi světovou elitou a stačí se natáhnout pro medaily. Odcházím bohužel do stanu odpočinout ke svým věcem. Teď už vím, že to byla veliká chyba. Sílu jsem stejně nenabral. Motivace chybí. Čas na 6. kolo by byl, ale už na to nemám. Hlava na to nemá. Mezi tím mě předběhlo 10 závodníků a výsledek je stejný. Uběhnul jsem si dvacet metrů skrz cíl. Kontrolují mě organizátoři. Časomíry, checkpointy, angličáky a čas ve stanu. Berou to opravdu vážně. Tak jsem spokojený když jsem kontrolou prošel. Odcházím do stanu jako ve snu. Pro tričko a medaily do vyhřátého stanu. Necítím ani velkou únavu, spíš trochu zklamání, že to nešlo ještě o trochu dál. Celý ten závod byl takový mrazivý a poklidný. Často jsem byl sám uprostřed ničeho v úplné tmě.

Poznámka z roku 2023: Měl jsem to další kolo zkusit, takovéhle zážitky jsou jednou za život. Měl jsem na další kolo? Myslím si že ano. Tak na 70% bych to dal. Dal jsem 5 kol za 20 hodin a tak bych možná jedno dal za zbvající 3-4 hodiny.

Sedím v prázdném vytopeném shufflebusu, okolo ještě tma. Pocit jako po diskotéce kdy si jdete po pitce lehnout ve 2-3 ráno. Jenže mě začínal den s výlety a za chviku má být oběd. Jídlo ještě dlouho nemohu ani vidět. Tělo je v šoku. Opravím se až pálivou thajskou polívkou v národním parku. Park s vodopádem kde se setkávají tektonické desky Severní ameriky a Evropy. Sám k sobě bych teď do auta nevlez, ale taky bych nedělal nic nebezpečného, jsem už dospěl... trochu. Další jsem naplánoval park, který je pár kilometrů. Hlavní silnice v klidu, krásně čistá. Odbočím na boční, která se zvedá do kopců. Se získanou výškou se ze silnice stává souvislí masivní led. Zastavuji uprostřed křižovatky a jdu se odfotografovat. Na dveřích auta je červeně napsáno "při vystupování držte dveře". Teď jsem pochopil proč! Pustit otevřené dveře tak se sami zavřou... na druhou stranu a částečně pod auto. Prohlídka Reykjavíku je krásná. Suché teplé hadry jsou úžasný pocit. Na pěší třídě se proplétám mezi lidmi a rovná dlažba nudí. Chtěl bych zkusit něco nového a tak hledám v restauracích Papuchalka. Něco mezi papouškem a tukanem :-). Jenže cenovka 700 Kč za porci rozhodne za mě. Vyhraje párek v rohlíku u pouličního stánku za 120 Kč.

Večer slavnostní vyhlášení. Vítěz Ryan Atkins dal 12 kol a na druhém místě byl náš Radek Paďour s 11 koly. Byl jsem mu potřást rukou a prohodili jsme pár slov. Z celého vyhlášení jsem měl pocit, že medaile dostala polovina lidí. Pořád se vyhlašovalo. Zlato, stříbro, bronz v kategorii open ženy, open muži, age 20 - 23 muži, age 23 - 26 ženy a tak pořád. Pro mě je Spartan race vyšroubovaný do nesmyslu. Za tři medaile dostanete čtvrtou a když to bude během víkendu tak ještě pátou. Poskládáte si jednu ze třetinek. Když máte více trifiekt, tedy trojic medailí se třetinkami dostanete jako důkaz medaily doubletrifeta, tripltrifekta a viděl jsem na Islandu i 12x trifeta (neboli duodecimtrifekta. Kdyby někdo nevěděl tak 6 trifekt je oficiálně z latiny sextrifekta).

Jen pro doplnění už tak šíleně dlouhého textu. V den odletu proběhlo muzeum. Potom cestou na letiště do slavného termálního koupaliště Blue lagoon. Jenže to se zvednul vítr takovým způsobem, že se auto houpalo dobře deset čísel na každou stranu. Lehčí lidi nemohli vůbec chodit ven. Tak jistě, že jsem si musel udělat fotku venku. Při vracení auta v půjčovně tam svítilo v televizi, že všechny cesty, kudy jsme právě projeli zavírají pro vítr 70 - 90 km/h. S poryvy 162 km/h. Spokojení na letišti, jak jsme to na poslední chvíli projeli se dozvídáme, že další minimlně 4 hodiny nic nepoletí.

Potom u naloďování byla přivolána letišní policie, která obestoupila tu naší skupinu. Což mě naplňovalo pocitem jistoty. V letadle ještě pobíhal letištní asistent. Nechali nás hodinu sedět. Po startu mi to tak nějak začalo dávat smysl, měli jsme v letadle tolik opilých poláků. Letušky jim vyhrožovaly. Sbíraly jejich vlastní zakázané plechovky piva. Zároveň běhaly s vínem a pivem, které se prodává na palubě. Neskutečné množství se vypilo. Slečna se sluchátky přede mnou tančila na sedačce, aby se v zápětí prala s přítelem. Hrozný let. Zkouším spát, ale moc ruchů a asi už přetažený. Mám polštář, co se nafoukne okolo hlavy, ale nic nepomohlo. Přetažení je prevít. V Polsku vyzvedneme auto a cesta domů. Láduji do sebe kofein po kilech, pořád se pekelně soustředím na řízení. Až na krásné dlouhé rovince pozvolna přejíždím do protisměru... Odevzdal jsem řízení. Zvadnul během dvou vteřin. Probouzím se u Pardubic s totálně rozhozenými biorytmy a zničeným žaludkem.

Oficiální 76 km počítaných do závodu, ale v nohách mám 83 km, když se počítají i překážky. Počet překážek ke zdolání 125. Nezdolán jen 4x oštěp. V tom prudkém větru je to úplně nová disciplína. Celkový součet trestných angličáků jsem měl v závodě 90 (po půlnoci se dělá jen 15). Celkové umístění 44 mě vysloveně nepotěšilo, asi jsem měl na víc. O tom to ale je, rozhoduje hlava.