V Krynici je to samej kopec
V pátek ráno jsem v klídku zařizoval věci do práce, ještě zmateně chodil zleva do prava a balil maličkosti. Času dost, dokud jsem nezjistil, že všichni vyráží auty na víkend někam ven. Užívám si kolony, obzvláště kolem Katovic je to výživné. Slovensko znám, tak jedu Polskem. Když ale nejsou kolony mají poláci pěkné silnice. Přesně 700 km a 10 hodin. Jedu rovnou do festivalové arény a slyším posledních pár vět "povinného" brífingu. Říkají:"velké překvapení, že půjdeme do transition arény třikrát" Je mi to jedno. Registrace zavřené, tak co tu okounět. Balím si v hotelu a jsem strašně unavený z dlouhé cesty. Noc děsná, venku řvou nějací ožralové.
Ráno mazácky až půl hodiny před startem, parkování na posledním volném místě kousek v zákazu vjezdu do přírodní rezervace. Na registarcích úplně volno. Trocha postávání, nepatrně protažení a vteřiny do startu. Zase mám open a startuji úplně poslední. Začíná se jak jinak do sjezdovky, ale nabíráme jen nějakých 200 výškových metrů. Hned zase trošku dolů k nějaké té stěně, multibaru a balancu na kladině. Bez zaváhání, ale na tyčích je mokro a žádné machrování. Na oťuknutí to stačilo a jdeme první pořádnou sjezdovku do 1100 m n.m. Chůze, ale jde to. Krásné to je z vrcholu dolů, tohle jsem ještě nezežil. Seběh po rovině a velice mírně z kopce pár kilometrů. Rouhám se a říkám, že to nebude tak těžké. Známe předem výškový profil a tohle je první kopec, Druhý vypadá stejný. Pak prudce nahoru, prudce dolů. Prudce nahoru, dolů a do cíle. Počítám si, že jsem tedy ve čtvrtině a jsem ve velkém klidu.
Ze začátku se přelézalo hodně vysokých stěn, ale to není problém. Jinak klasické překážky, vynechávám, ani bych je nedal dohromady a už vůbec né v pořadí. Zajímavým místem je na druhé vrcholu Stezka v korunách stromů. Zase se šlo dlouho do kopce a nohy na schodech zažívají nový pocit. Nahoře vyskočím do vzduchu pro fotografa a dostanu luxusní křeč do obou lítek a jednoho stehna. Běžím dál, když neudělám špatný pohyb tak to jde. Ze stezky se probíhá a mezi lidmi a to kličkování, to je ten špatný pohyb :-D Lidé jsou slušní a snaží se uhýbat. Kolega se mě ptá jestli jsem v pořádku když se protahuji. Říkám, že dobrý a utekl jsem mu :-D Nosí se pytle takový menší okruh 400 - 500 metrů. Je mi dusno, venku asi 28°C. Takže chůze ve stínu, potokem se zdá být za odměnu. Už po chvilce ale ledová voda bolí a nohy na vratkých kamenech dostávjí zabrat. Myslím, že mám v botě písek, ale jsou to mozoly. Konečně zavíráme první kolo po 28 km a po vyšplhání na lano můžeme do stanu se svými věcmi. Beru nové zásoby a hned odcházím. Bliknul mi čas na obrazovce a jsem šťastný, že mám přes 4 hodiny a ostatní co se zobrazují mají 5. Optimizmus vládne.
Třetí kopec je zase neskutečně dlouhá sjezdovka a jde to strmě nahoru. Noha střídá nohu a pořád chodíme v kolonách. Nikoho nevidím odpočívat a docela to motivuje. Schválně si všímám náramků a těší mě když někdo startoval o 20 nebo 40 minut přede mnou. Vím, že všichni za mnou mají horší čas, když jsem startoval poslední. Je to takové škodolibé. Pouštíme sanitku na horské cestě, závodníci mají častěji křeče a hodně lidí si stěžuje na kolena. Ke konci pak couvají z kopce a nadávají ještě víc. Na třetím kopci nahoře jsou restaurace a velký ruch. Překvapení turisti sem vyjeli lanovkou a fotí si panoramata. Oboustranná občerstvovací stanice (voda, kandované ovoce, ořechy). Tyhle oboustarnné nemám rád, vím, že sem musím zpátky. Na mapě to bylo prudce dolů a prudce nahoru. Pořád myslím na to, že to bude jen dolů, nahoru a naposledy dolů. Kdybych tak vědel, že to tak není.
Když si myslím, že běžím naposledy dolů vidím v půlce překážku na druhé straně sjezdovky. Nemohl jsem dostat z hlavy myšelnku, že se k ní k*va budem muset ještě dostat. Bylo to asi v 900 metrech. Cestou dolů se najednou a zcela zbytečně trasa otáčí zase nahoru. Kousek stoupáme lesem. (Někdy mám pocit, že to jsou věci co dělají naschvál, na zlomení). Pak takový vítězoslavný seběh dolů, když na protější sjezdovce chodí lidé s pytlem. Pořád běžím dolů a pořád chodí lidi s pytlema. Pořád běžím a pořád pytle, běžím pytle... Dole si vyberu snad podle barvy a tvaru 50 kg mazlíka. Dobrovolník říká, že to je kilometr, věřím mu. Noha střídá nohu, pytel mě tíží a od teď až do konce mě bolí hrudník a špatně dýchám. Chvilku sedím na pytli. Žaludek už krmím je doušky vody. Zkouším usrkávat dětskou výživu, ale víc se soustředím na to, abych nevyhodil. Dolů s pytelm je to pořád těžké, ale jakoby za odměnu. Jako vím že mi ještě něco naloží, ale teď už to dám. Odevzdám pytel a ledová sprcha je označení 40.km a že jsme stále ve druhém kole ze tří. Nikoho nepřekvapí, že nás vedou zase do kopce. Vysloveně s odporem a občas si sednu. Nejvíc zlomové místo pro psychiku. Štvou mě lidi co stále jdou, ale říkám si, že jsem na začátku udělal náskok. Vedou nás zpět k monkeybaru a velké překvapení je pro mě kolik mám síly v rukou. Chytám se první tyče, třetí tyče jednou rukou, páté tyče a natahuji se po zvonečku. Nedosáhnu na něj a na jedné ruce se neudržím. No já bych si dal dvě facky. Tady už je tma na čelovku. Zase nás vláčí řekou a jdu bez přemýšlení, noha dopadá různě na kameny, čelovka osvítí prd. Strašně to bolí, ale lepší než tam našlapovat hodinu. Zase vyšplhat stejné lano jen trochu od vody, zabít seno oštěpem a do převlékacího stanu. S pocitem, že třtí kolo jsou vlastně jen ty překážky pro diváky do cíle si nic neberu.
Začátek třetího kola je přelézt Áčko a dostáváme se mezi diváky fo festivalové arény. Z-wall, kde mají pěkně pitomě úchyty a ještě k tomu tma. Následuje multiring a musím se pochválit. Chytám druhý kruh, dostanu se na třetí, ale pak jsou lana co nemám rád, tak jsem prostě vynechal a natáhl se až pro další kruh a ještě jednou tak, ale tam to bylo tak daleko, že chytám kruh jen za konečky prstů. Daří se a davy šílí :-D Tady je borec co si nás rozděluje a posílá mě do třetího kola nebo do cíle. Kupodivu mě poslal do třetího kola a nenechal se přemluvit. Nějakou sílu ještě mám, takovou velice malou, ale kupodivu stále stejnou. Jenže už občas posedávám. Třetí kolo zase startuje do sjezdovky. Bych brečel. Sedím, popojdu a sedím. Naštěstí je to jen z 640 m do nějakých 800 m. Zase seběh dolů a vracíme se po rovině. Zase rána když vidím jak světýlka chodí do kopce a zase zpět. Ano, je to kýbl štěrku. Takový jsem ale ještě nezažil. Větší než obvykle, zavřený a dobrých 50 kg. Zase nás vláčí řekou. Jdu bez přemýšlení. Nohy dopadají ledabyle do kamenů a kroutí se. Je mi to jedno. Už dříve jsem viděl ostnatý drát nad řekou, tak jsem ho čekal. Co jsem ale nečekal bylo prkno těsně nad hladinou. Posleních 500 metrů do cíle. Pár lidí tam čeká a je na nich vidět, že to není fronta, ale že se jim fakt nechce. Ani nezastavuji (psychologický trik) a říkám: raz dva a šup. Pod vodou najednou šok z mražené vody, chvilku nevím kde jsem. Nad hladinou lapám po dechu a prožívám si waterboarding. Jak se dezorientovaný postavím na kamenech padám do strany. Hustej zážitek.
Poslední lano před transition arénou, poslední zabité seno hned po aréně. Z-wall a monkey bar zase stejně na mazáka. Rozběhnu se po dlažbě do cíle, přelezu si obří Áčko z kurt a už je tu oheň. Nadšení se nekoná. Někde ke konci závodu jsem myslel, že si i pobrečím, ale konec je bez emocí. Dostanu placku, žádné kontroly, takové klidné bez zájmu. Šup do auta a na hotel.
Oficiální čísla: 50500 metrů; 63 překážek; souhrnné převýšení 3235 metrů