Špatný závod v Morzine 2019

Druhý den si přivstanu a takový ten klasický rituál. Nešťastně přendavám věci na večer připravených hromádkách. Tohle nebudu potřebovat, tohle unesu, ale potřebovat to nebudu, tohle sice nutně potřebuji, ale nevejde se to :-) Autem do vedlejší vesnice ke startu. Parkování naštěstí nalezeno již předchozí den. Je to podzemní parkoviště pod inforamčním centrem, kde to je bez parkovného. Jinak město celkem beznadějně plné. Příští týden nějaký sraz motorkářů a někteří už tam jsou. Hrdě si přes město nesu svůj camelbag, čelenku a papírovou tašku s věcmi do druhého kola. Už se začíná trhat a to ještě na ní sáhnout mokrou rukou. Festivalová aréna je v hlubokém údolí s říčkou. Konkrétně je to nějaké komunitní sportoviště, skatepark, hala. V hale odevzdávám svojí tašku a že mi jí doručí do comfortní zóny po prvním kole. Beru si svůj klobouček a byl to celkem dobrý nápad, během závodu bylo přes 30°C. Postávám na startu a koukám jak vybíhá elitní vlna, pak druhá a půl hodiny po nich mi zoufalci. Jako open chci říct. Kuppodivu časové checkpointy jsou nastavené jen jedny, takže elita má o půl hodiny více času. Sprosté.

Start po rovině, nikdo nesprintuje, i když se pole závodníků rychle roztáhlo. První brodění malou bystřinou. Leze se do malého kopce po klouzavé trávě, takže s lanem. Vyběhnu to bez lana, abych nemusel čekat ve frontě. Taková zcela zbytečná překážka. Nošení kbelíku se štěrkem, který musíte sami naložit, hm. Úzké stezky bez možnosti předběhnout nás vyvedou zase k řece kde uprostřed se musí podlést prkno. Jako trochu si namočím břicho, ale když se člověk napruží a vzepře na rukou, tak skoro se ani nemusí namočit. Po druhém břehu zpět na z-wall, monkeybars, tahání břemena na laně a pod ostnatým drátem. To plazení zpestřené o pokyn "co si nesete s sebou musíte mít stále s sebou". Plazení je po suchém poli, ale mě to neskutečně nebaví a trápím se u toho. Další běh nás přivede zpět do festivalové arény. Přes cargo síť nad diváky. Můj oblíbený hod oštěpem ukáže slabinu a poprvé musím třicetkrát k zemi. Následuje cargo síť dobrých 50 metrů do prudkého kopce a do letoviska Morzine. Probíhá se ulicemi, lidé nadšeně pokřikují "Venga venga". Za vesnicí je už vyprahlá louka, venku se zatím udělalo přes třicet stupňů. Je to jedna z hlavních překážek. Nesnesitelné vedro, pocení pod kloboukem. Na druhou stranu můj fešný klobouk je dobrovolníků záminka pro lichotku. Na přímém slunci je výheň. Ručkujeme přes příšerně vrzající Twister. Hodně lidí to nedává a jdou na tresty. Ještě jsem svěží a tak lidem utíkám (chůzí).

Od teď je to už jen do kopce. Ne takové ty obyčejné, ale alpské. Noha střídá nohu, utrpení, v lese trochu chládek. Stanic s vodou tolik není a tak zachrání i korýtko s horským pramenem u nějaké usedlosti. Stále do kopce, občas podlést elektrický ohradník na pastvině. Dostáváme se na první úžasné stoupání po pastvině, vyšlapanou cestičkou, ale sakra prudké a přímé. Demotivující a pomalé. Následuje nepříjemný Olympus. Hodně z něj bolí ruce. trochu seběh z kopce, ale nestojí to ani za zmínku. Dostávám se před příšernost jménem Ape hanger. Tak čekám frontu, vlezu si po pás do vody. Vyskočím na lano a sjedu do vody, vyskočím na zabahněné lano a sjedu do vody. Je to vysilující. Ten zavěšený žebřík je tedy výmysl. Pověsíte se za první příčku a celý sjede směrem k vám. Takže každá další příška je o dost výš. Doručkujete do půlky a když chytíte příčku v druhé půlce, celý žebřík se se škubnutím propadne do druhé půlky. Tohle chování jsem sledoval při dělání trestu :-) Další byl Alpský travers, si člověk odpočine od běhu. Open vlna jsme měli černé čelenky a elita červené. Dělá mi radost když občas předbíhám červené.

Za odměnu je horské pleso, které je studené a příjemné ochladí. Nejdřív ho musíte oběhnout s kládou na rameni. A potom přeplavat. Dostáváme vesty, asi proto jak špatně vypadáme. Největší zážitek následuje po tomhle příjemném ochlazení. Vlastně to přišlo jako další ochlazení. U občerstvovací stanice koukám kde závodníci mizí a kde se zase objevují. Tohle při závodech dělat nesmím, protože se to vždycky vymstí. Vždycky odhadnu délku trasy naprosto špatně.

Tady se lezlo do neskutečnýho kopce po uzonké stezce. Nejdříve to byla stezka jedním směrem, pak se otočila a stoupala zase zpět. Jako čáry na zádech zmije jedovaté. Jak člověk stoupá, tak stezka jde tam a hned se otočí zpět. Na vrcholu už to bylo tři metry tam a dva zpět. Ze srandy nahoře organizátoři připravili ještě cargo síť. Nádhrné rozhledy z Pointe de Nyon ve výšce 2068 mnm. Odměna směrem dolů se nekonala. Stále se brzdí po strmé stezce dolů. Nohy bolí a pustit na volnoběh to neumím. Následuje nějaké křoví a skrz les. Stále nekonečný seběh dolů. V jednom místě v lese vyleštěná hliněná skluzavka. Konečně už to víc dolů nejde a je tu nejfotografovanější místo závodu. Skok do vodopádu a kupodivu zase cargo síť.

Nošení masivního řetězu bylo situováno z jedné strany řeky na druhý břeh, který se velmi nepříjemným způsobem rozbahnil. Takže nohy jsem kolikrát neviděl až po koleno. Zase zpět přes vodu a přelézt dvě takové betonové zábrany. Pak už byla za odměnu k pití teplá voda. Teď už jen údolím i když s odměnami. Prohnutá stěna z rezavých trubek. Dřevěná stěna nahoře z prken. Dřevěná stěna. Řekou do festivalové arény. Myslím, že tohle je trasa Baestu na zítra. Dostávám se do Comfortní zóny. Klasické pomeranče, banány a oříšky. No a k tomu ještě krekry a porcovali tam plecnivé sýry. Bych se poblil. Takže hrst oříšků do kapsy. Žádné zdržování, když chci odpočívat, tak jdu. Opět to samé jako na začátku, tak to zkrátím. Okruh údolím řeky, stejné překážky. Nějteré jdou už húře. Tentokrát jsem seno zabil takže spokojenost.

Cestou už regulerně předcházím spousty elitních závodníků. Jezdí tu na kole organizátor a pomáhá. Někdy uhybáme sanitkám a horské službě. Myslím, že tady při tom pořádném vedru a převýšení je to častější než v jiných závodech. Jedno hnusné stoupání a dostávám se k opět k Olympusu. Těsně za ním je dobrovolník a tady se to celé zkazilo. Jde směrem ke mě a bohatě gestikuluje, ukazuje na hodiny a hrne se ke mě s nůžkami. Zpětně mám pocit, že už měl zprávu ať to ukončí. Tak se zarazím a nejdřív zjišťuji informace. Sám neměhám s hodinkami a čas tedy nesleduji. Tak koukáme na jeho hodinky a počítáme, že mám ještě dost nad limit. Tak mu říkám, že se stříhání nekoná. Fotografuje si mě. Nevím, asi do rubriky "Horská služba pátrá".